Google si pohrává s myšlenkou, která ještě donedávna zněla jako sci-fi: dostat vlastní AI akcelerátory TPU na oběžnou dráhu a časem z nich poskládat škálovatelný výpočetní klastr ve vesmíru. Iniciativa s názvem Projekt Suncatcher vzniká ve spolupráci s Planet Labs a první praktický krok má být relativně skromný – dvojice testovacích satelitů plánovaných do začátku roku 2027. Cíl je ale mnohem větší: ověřit, jestli se dá z modulárních satelitů postavit „vesmírné datové centrum“, které bude těžit ze solární energie a vyhne se některým pozemním limitům, hlavně dostupnosti elektrické sítě.
Sundar Pichai k tomu poznamenal: „Jako každý ambiciózní projekt bude vyžadovat, abychom vyřešili spoustu složitých technických výzev… stále zůstávají značné výzvy, jako je tepelné řízení a spolehlivost systému na oběžné dráze.“ Google zároveň zveřejnil předtiskový článek, kde popisuje teoretickou architekturu: flotily satelitů se solárními panely, mezisatelitními optickými spoji a TPU generace Trillium. V jedné z uvažovaných variant by šlo o klastr 81 satelitů v „těsné formaci“ o měřítku kolem 1 km a s průměrnou výškou okolo 650 km.
Právě síťování je jeden z nejtěžších oříšků. Pozemní AI clustery používají extrémně rychlé propojení mezi čipy, zatímco dnešní mezisatelitní spoje typicky pracují řádově v 1–100 Gbps. Google naznačuje, že s DWDM by se teoreticky dalo dostat k agregované propustnosti v řádu desítek terabitů za sekundu na spoj, ale za cenu mnohem vyšších nároků na optický výkon. Těsná formace satelitů by tu mohla výrazně pomoci – kratší vzdálenosti snižují energetické nároky a umožňují víc paralelních paprsků mezi satelity.
Další velké téma je radiace. Google testoval TPU (a také jeden procesor AMD v serveru) protonovým svazkem tak, aby simuloval zhruba pět let zátěže na LEO. Čipy test přežily, ale nejcitlivější se ukázala paměť HBM, u které se objevily i neopravitelné chyby – podle Googlu „pravděpodobně přijatelné“ pro inferenci, zatímco dopady jednorázových událostí na dlouhé trénovací běhy prý vyžadují další studium.
A pak je tu ekonomika. Google otevřeně přiznává, že současné ceny startů (zmiňuje řádově 1 500–2 900 dolarů za kilogram, podle požadavků i víc) jsou pro podobnou vizi tvrdý strop. V textu proto pracuje s hypotézou, že pokud by se náklady na vynesení na LEO dostaly k cca 200 dolarům za kilogram, amortizace startu by se mohla začít přibližovat pozemním nákladům na energii v přepočtu na kW. Jako jeden z potenciálních zlomů se skloňuje rozběh Starshipu a extrémní frekvence startů, i když je jasné, že do té doby se změní i pozemní energetika a ceny.
Výsledek zatím není „ano/ne“, spíš mapa překážek: chlazení přes radiátory a pasivní přenos tepla, robustní redundance (protože na orbitě nevyměníte vadný akcelerátor jako v racku), a hlavně ověřitelná spolehlivost celého systému. V kontextu aktuální „vlny“ vesmírných datacentrových oznámení je Suncatcher zajímavý tím, že nejde jen o marketingovou vizi, ale o pokus přenést reálnou AI infrastrukturu a její nároky (síť, paměť, teplo, chybovost) do prostředí, které chyby odpouští ze všech nejméně.
Zdroj: Data Centre Dynamics
